Hluboká a vleklá hospodářská krize a nástup nacistického režimu k moci v Německu zásadně ovlivnily politické postoje tří a půl milionu německých obyvatel první Československé republiky. Ačkoliv během dvacátých a první poloviny třicátých let minulého století většina z nich podporovala politiku těch německých stran, které se aktivně podílely na politickém životě v Československu, od roku 1933 se jejich sympatie přikláněly k Sudetoněmecké vlastenecké frontě (Sudetendeutsche Heimatsfront) a později k Sudetoněmecké straně (Sudetendeutsche Partei, SdP), vedeným Konradem Henleinem, a k jejich nacionálně vyhrocenému programu. (Pozn.red. Tento program se postupně stával nacistickým.) V parlamentních volbách v roce 1935 získala SdP nejvíce hlasů ze všech politických stran v Československu.

Volby z roku 1935 tak znamenaly velkou prohru pro německé aktivistické strany – Svaz německých zemědělců (Bund der Landwirte, BdL) a Německou křesťanskosociální lidovou stranu (Deutsche christlich–soziale Volkspartei, DCV), které se od roku 1926, a v případě Německé sociálně demokratické dělnické strany (Deutsche sozialdemokratische Arbeitspartei, DSAP) od roku 1929, účastnily na vládě. Neschopnost československé vlády řešit důsledky hospodářské krize i srovnání s rychleji se zotavujícím hospodářstvím v sousedním Německu (Pozn. red. Čs. vláda nemohla řešit důsledky hospodářské krize jako Německo, které zbrojilo, začalo se připravovat na válku a statisíce svých občanů uvěznilo.) umožnila SdP posílit své postavení mezi německým obyvatelstvem.

V druhé polovině třicátých let se stále častější konflikty mezi rozdílně smýšlejícími skupinami německého obyvatelstva přenesly z roviny politického soupeření i do dalších oblastí života společnosti, do tisku, do činností kulturních a osvětových spolků, do mládežnických organizací. Odpovědí na tento tlak ze strany SdP se staly manifestační projevy německých antifašistických stran a spolků, kterými jejich členové dokazovali společný český i německý odpor k nacismu. V roce 1936 se tak například jako odpověď na berlínskou olympiádu konaly v Praze Lidové hry a sportovní slavnosti, jichž se demonstrativně účastnili čeští i němečtí členové tělovýchovných spolků. Podobný charakter měly i oslavy dvacátého výročí říjnové revoluce v roce 1937, kdy v Ústí nad Labem vystoupil Alexandrovův pěvecký a taneční soubor Rudé armády. Při oslavách vzniku Československé republiky v témže roce se pak v několika větších pohraničních městech uskutečnily manifestační průvody, v nichž šli společně čeští a němečtí sociální demokraté a komunisté a čeští národní socialisté.

Významné pomoci se od německých antifašistů dostalo i celé vlně německé emigrace prchající před nacistickým režimem, která do Československa směřovala hned po roce 1933. Pro politické uprchlíky se Československo stalo nejdůležitější azylovou zemí, kde říšskoněmečtí sociální demokraté i komunisté ustavili svá exilová vedení, vydávali stranické tiskoviny a odkud se také snažili, především pašováním letáků, brožur a novin, ovlivňovat dění v Německu. S nezištnou pomocí, které se uprchlíkům před nacismem dostalo od českých i německých demokraticky smýšlejících občanů, ale kontrastuje postoj vládních úřadů k přijímání německých emigrantů. Ten je v rozporu se vžitým obrazem "Československa jako ostrova svobody" – obzvláště ve srovnání s pomocí, kterou republika poskytovala ruským a ukrajinským uprchlíkům ze Sovětského svazu. Proto také političtí uprchlíci i Židé z Německa a Rakouska využívali Československo zpravidla jen jako tranzitní zemi pro hledání dalšího exilu.

Silnou vlnu nacionalistických vášní vyvolala mezi německy mluvícím obyvatelstvem likvidace rakouského státu Německem 11.–13. března 1938. Vypjaté situace využil Konrad Henlein a 12. března zveřejnil výzvu adresovanou všem československým Němcům, aby nyní uznali nárok SdP na své výhradní zastupování a aby se k jeho straně připojili. V několika dalších dnech skutečně ukončily svou činnost Svaz německých zemědělců, Německá křesťanskosociální lidová strana a Německá živnostenská strana. Jejich zástupci ve vládě podali demisi a strany se spojily se SdP. Opozice z těchto stran se zúžila na jednotlivce, kteří sloučení odmítli, a pokud chtěli zůstat veřejně činní, kandidovali ve volbách roku 1938 například společně se sociálními demokraty. V rámci rozsáhlé "náborové kampaně" se počet členů SdP téměř zdvojnásobil. Už v dubnu téhož roku překročil jeden milion, čímž se SdP stala nejpočetnější politickou stranou v republice.

V politické opozici proti SdP tak ze stran s německými členy a voliči zůstaly jen němečtí sociální demokraté a internacionální Komunistická strana Československa (KSČ). V DSAP v té době navíc vrcholil vnitrostranický mocenský boj mezi dosavadním předsedou strany Ludwigem Czechem a Wenzelem Jakschem. Na stranickém sjezdu 27.–28. března 1938 byl novým předsedou zvolen Wenzel Jaksch. Aby strana mohla znovu získat ztracené pozice mezi německými voliči i v politickém systému první republiky, rozhodlo se nové vedení předkládat takové národně zaměřené požadavky, které se budou obsahově odlišovat od stále radikálnějšího kurzu SdP. Měly sice zacházet mnohem dál než předchozí iniciativy, ale zároveň musely být formulovány tak, aby byly přijatelné pro československou vládu. Už v projevu na závěr sjezdu se proto Wenzel Jaksch soustředil na jazykové otázky a oblast správy, přičemž zcela pominul alternativu územní autonomie. Prohlásil přitom, že celou problematiku menšin, včetně požadavku prohlášení Němců za druhý státní národ, je třeba vyřešit v rámci ústavy. Necelý měsíc po rozhovorech, které vedl v Londýně, už ale Wenzel Jaksch v interview pro deník Daily Telegraph vznesl požadavek na rozdělení země do národních kantonů. Výsledky obecních voleb z 22., respektive 29. května 1938, kdy SdP získala 90 procent hlasů a DSAP pouze necelých 10 procent, všem jasně ukázaly, že s DSAP jako politickou alternativou vůči SdP není možné počítat. Jako poslední pokus o zapojení DSAP do řešení německé otázky v Československu je možné označit hospodářskopolitické a národněpolitické memorandum předložené poslaneckým klubem DSAP Walteru Runcimanovi 11. srpna 1938. Autoři memoranda spatřovali řešení sudetoněmecké otázky ve státněpolitickém zrovnoprávnění menšiny zajišťující její sociální a kulturní rozvoj. Další vývoj vedení DSAP ale přesvědčil, že už nejde jen o prosazování národněpolitických požadavků ve prospěch německy mluvících obyvatel, ale o obranu země před nacismem, a ve dnech zářijové krize roku 1938 se strana zařadila do jedné linie s ostatními československými demokratickými silami.

Z celého spektra politických stran působících v první Československé republice měla jako jediná členy i voliče mezi příslušníky všech národností programově internacionální KSČ. V roce 1938 však s vlastním řešením národnostní otázky nepřišla. Z komunistického tábora zaznívaly jen neurčité návrhy na boj proti nezaměstnanosti v pohraničí a na správní reformu zajišťující jazykovou rovnoprávnost ve státní správě. Komunistická strana včetně svých německých členů se ovšem v době mnichovské krize zařadila mezi důrazné obránce republiky. Společný postup sociálních demokratů a komunistů byl i v kritických okamžicích sklonku třicátých let uskutečnitelný pouze výjimečně. Na místní úrovni se představitelé levice někde byli schopni dohodnout, ale oficiální a deklarovaná součinnost byla stále nereálná.

Svébytný prvek v boji proti Sudetendeutsche Partei (henleinovští nacisté) představovaly oddíly branných sborů Rote Wehr, později přejmenované na Republikanische Wehr a ustavené německými sociálními demokraty už v roce 1934, a komunistických Arbeiter Wehr. První skupiny Rote Wehr vznikly v severozápadních Čechách s původním cílem chránit schůze a další akce své strany. V době bezprostředního ohrožení republiky se účastnily nepolitických forem boje proti henleinovcům, rozbíjely jejich schůze a srazy a znemožňovaly šíření jejich propagandy. Příslušníci Rote Wehr složili 3. července 1938 i přísahu věrnosti ČSR a v zářijových dnech aktivně bránili republiku. Na některých místech spolu s jednotkami stráže obrany státu bojovali proti ordnerům a sudetoněmeckému freikorpsu. V Nýrsku se zúčastnili odražení dvou útoků freikorpsu z bavorského Sambachu a v Mikulově vznikl oddíl Rote Wehr v počtu sto padesáti mužů, který byl za zářijové mobilizace vojensky vyzbrojen a začleněn jako samostatná jednotka do mikulovské posádky československé armády. Vedení DSAP oddíly Rote Wehr rozpustilo až 2. března 1939. Podobně jako Rote Wehr působily oddíly Arbeiter Wehr, k jejichž zřízení dostala KSČ povolení 8. srpna 1938. Předsednictvo KSČ schválilo jejich statut a organizační řád 9. září a v době mobilizace pak zajišťovaly většinou týl československé armády. Arbeiter Wehr byla zakázána orgány pomnichovské republiky 16. listopadu 1938.

Situace odpůrců nacistického režimu nyní už v bývalém československém pohraničí se zásadně změnila po odstoupení území na základě Mnichovské dohody. Antifašistické síly se vzhledem k relativně nečekané a rychlé okupaci neměly možnost připravit na organizované hnutí. Ještě před obsazením odstoupeného území německou armádou začal doslova hon na aktivisty z řad sociálních demokratů a komunistů. Ostatně sám Konrad Henlein tehdy prohlásil: "Chceme politické odpůrce zavřít, až zčernají. " Různě perzekvováni byli i vracející se demobilizovaní vojáci anebo antifašisté, kteří uprchli do vnitrozemí, ale později se z rozhodnutí československých orgánů museli do svého bydliště vrátit, když nezískali povolení zůstat v československém vnitrozemí. Mezitím se díky podpoře zfanatizovaného a nacismem oslněného obyvatelstva podařilo represivním složkám nacistického aparátu sestavit seznamy antifašistů a následně podle nich i zatýkat. Rozsah zatýkání byl nakonec širší, než se předpokládalo, a to hlavně proto, že si mnozí henleinovci nyní vyrovnávali se svými odpůrci i osobní účty.

Zatýkání "nepřátel Říše" probíhalo od 1. října a preventivní úder nacistické moci, jak už bylo zmíněno, směřoval především proti sociálním demokratům, označovaným v nacistických dokumentech jako "marxisté", a komunistům. Německá sociální demokracie v Československu, jejíž vedení zastavilo činnost svých organizací na odstoupeném území hned od počátku října 1938, měla před okupací přes osmdesát tisíc členů.

Podle odhadů jich sedm tisíc bylo zatčeno v prvních týdnech okupace pohraničí. Jako celkový počet uvězněných německých sociálních demokratů za války bývá uváděno dvacet tisíc osob, reálnější odhad je ale asi patnáct tisíc osob. Z třinácti tisíc předválečných členů KSČ německé národnosti z českého pohraničí jich okamžitě po obsazení odstoupených území bylo zatčeno asi tisíc čtyři sta a za celou dobu okupace jich bylo vězněno asi čtyři a půl tisíce. Nakonec ale policejní teror vedl k přeplnění věznic a Reinhard Heydrich musel 24. listopadu 1938 vydat rozkaz, kterým nařizoval přehodnotit důvody zatčení a méně nebezpečné vězně propustit. Část zadržených osob byla pak skutečně propuštěna. S cejchem nespolehlivosti však žila pod trvalým policejním dohledem a neustálému špiclování byla vystavena i od ostatního obyvatelstva.

Se zřetelem k uvedeným skutečnostem – vlně teroru i náladě většiny německého obyvatelstva, u něhož převládalo nadšení z "osvobození" a oddanost ,Vůdci" i nacistické ideologii a které považovalo jakékoliv oslabování režimu za zradu – je zřejmé, že okamžité zahájení a vedení jakékoliv protinacistické činnosti bylo na území okupovaného pohraničí bezprostředně po jeho obsazení prakticky nemožné. Nepočetní odpůrci nacistického režimu, o nichž navíc jejich okolí vědělo, se museli omezit na vzájemné informování, solidaritu a morální nebo materiální podporu pro rodiny zatčených. Ojediněle se objevovaly protinacistické nápisy a letáky. Tento drobný, spíše pasivní odboj byl nejčastější formou odporu po celou dobu války.

Po okupaci zbytku českých zemí a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se ani zde nevytvořila příznivější situace pro vznik německého protifašistického hnutí. Podmínky v tomto směru byly vhodnější ve velkých městech, jako byla Praha nebo Brno, kde žilo početnější německy mluvící obyvatelstvo. V Praze se soustředilo mnoho německých uprchlíků z odstoupených území, jimž se nepodařilo dostat do exilu, a tak zde vznikla odbojová skupina, ve které působilo několik pražských Němců společně s Němci z pohraničí. Její členové byli několikrát vyslýcháni gestapem, které hledalo materiály exilového vedení DSAP. Z pražského prostředí je dále zmiňována skupina Richarda Krause, která kolportovala letáky a další tiskoviny do Sudetské župy. Odpůrcem nacistického režimu byl také Arthur Kreisky, který spolupracoval s českým odbojem a podílel se na vydávání ilegálního časopisu V boj, a dokonce přijímal rádiové depeše z Londýna. V březnu 1941 byl ale zatčen gestapem a po dvouletém věznění odsouzen k trestu smrti a popraven. Pro Brno jsou za nositele německého odboje proti nacismu označováni komunisté a sociální demokraté, kteří tam přesídlili ze zabraného pohraničí, a několik umělců a intelektuálů spjatých s kulturním životem města.

Na území říšské župy Sudety se organizované skupiny odporu a odboje začínají ustavovat v průběhu roku 1939. Výjimkou potvrzující pravidlo mezi nimi byla ilegální organizace německých sociálních demokratů z Ústí nad Labem a okolí známá pod jménem bývalého ústeckého starosty Leopolda Polzla, která vznikla už v létě 1938 a ještě před záborem pohraničí prováděla akce přes hranice do Saska. Její aktivitu nezastavilo ani zatčení některých příslušníků skupiny v říjnu 1938. V následujícím období se počet jejích členů opět zvýšil. Skupina působila především na Ústecku a v okolí a byla organizována na způsob řetězce. Tiskla protinacistické letáky, které byly dopravovány i do Německa a na frontu, a podporovala také válečné zajatce a nuceně nasazené. Hlavní rozmach její činnosti spadá do období po červnu 1941. Působila ale až do května 1945, kdy její členové zachránili před zničením podminovaná zdymadla pod hradem Střekovem v Ústí nad Labem i oba ústecké mosty přes Labe. Poměrně početná česko–německá odbojová skupina, napojená na centrum v Praze i na další ilegální organizace v oblasti, vznikla během roku 1939 také v Ústí nad Labem. V březnu 1940 byla pojmenována Zabraný Hrom, ÚVOD – Krušnohoří. Protinacistickou činnost vyvíjela zřejmě po celou dobu války, i po zatčení pražských vedoucích činitelů v červenci 1942. Kromě obvyklých ilegálních aktivit odboje v počátečním období okupace a války, jakými bylo rozšiřování letáků, předávání informací a pomoc rodinám uvězněných a popravených, provedli členové skupiny už v roce 1940 za použití výbušnin několik sabotáží v hnědouhelných dolech v Souši u Mostu.

Je pravděpodobné, že se i na jiných místech Sudetské župy ustavily a do rezistence zapojily ještě další skupiny antifašistů sociálnědemokratického směru. Jejich činnost se nejčastěji projevovala kolportací většinou ručně psaných letáků a drobnými sabotážemi. Letáky se objevily například v Mostě, kde vyzývaly občany, aby nepřispívali na válečné sbírky, nebo v České Lípě, jejichž text odmítal další oběti a prohlašoval, že válka je stejně prohraná.

Ilegální skupiny komunistů vznikaly přes represe v prvních týdnech po záboru pohraničí i přes naprosto chybné závěry obsažené v tezích Kominterny o údajně protinacistickém smýšlení německého proletariátu a jeho brzkém vystoupení proti režimu. Díky zkušenostem z poloilegální práce v dřívější době i vzájemné česko–německé spolupráci se staly nejorganizovanější politickou antifašistickou silou. Na začátku roku 1939 dokonce vystupovala KSČ na obsazeném území několik měsíců jako Komunistická strana Sudet. Mezi místa s významnou koncentrací komunistického odboje patřil kraj hnědouhelných dolů v Podkrušnohoří, dále Podkrkonoší a průmyslové oblasti Novojičínska na severní Moravě. Ilegální činnost na začátku války se podle komunistů měla zaměřit na sabotování pracovních postupů v dolech a továrnách, aby tak došlo alespoň na krátkou dobu ke zdržení práce, na odmítání nedělních pracovních směn, na rozšiřování letáků a "šeptané" propagandy a na pomoc rodinám zatčených, uvězněných a popravených. Od podzimu 1940 měla organizace KSČ v "Sudetech" vytvářet ilegální struktury: počínaje buňkami po třech až pěti lidech až po okresní a oblastní výbory, které se měly přibližně krýt s předválečnými stranickými okresy a kraji. Celé území Sudetské župy bylo pro ten účel rozděleno na sedm oblastí. Na podzim 1940 také vyšla dvě ilegální čísla časopisu Rote Fahne (Rudý prapor) a jedno číslo lnformační služby Sudet. Centrálně organizovaná činnost komunistického hnutí v župě Sudety skončila po sérii zatčení jeho představitelů v jarních měsících roku 1941. I když jednotlivé buňky v činnosti pokračovaly, nové oblastní vedení se už vytvořit nepovedlo.

Po rozbití organizační centrály pro "Sudety" pokračovaly v oblasti Podkrušnohoří komunistické buňky, které se nepodařilo gestapu zničit, po určité době v ilegální práci i bez spojení s ústředím. Dále se snažily pomáhat rodinám zatčených a popravených, podporovaly válečné zajatce a nuceně nasazené, dařilo se jim (i když nepravidelně) získávat a rozšiřovat výtisky ilegálního Rudého práva a letáků a podnikaly i drobné sabotáže. K nejaktivnějším patřily buňky v Ervěnicích, Záluží a Komořanech. Postupně si vytvořily spojení na skupiny říšskoněmeckých odbojových pracovníků v Záluží a Litvínově. Tak vznikla poměrně široká síť, jejíž součásti i přes zásah gestapa v roce 1943 v následujícím roce dokázaly obnovit činnost v souvislosti s odbojovými aktivitami organizovanými komunistickou stranou je třeba připomenout také skupinu komunisticky orientované mládeže pojmenovanou Lindenbrüder (Lipoví bratři) a jí blízkou skupinu vedenou Hertou Lindnerovou, od roku 1940 členkou Lipových bratří. Obě skupiny, tvořené Čechy i Němci, působily v severních Čechách, byly napojené na další organizace zde i v Sasku. Jejich odbojová činnost spočívala především v rozšiřování ilegálních tiskovin po obou stranách bývalé státní hranice a v získávání finanční podpory pro postižené rodiny. V listopadu 1941 byly však obě spolu s několika napojenými skupinkami odhaleny a zlikvidovány.

Po napadení Sovětského svazu v červnu 1941 se v Sudetské župě aktivizovaly další skupiny německých antifašistů. Velmi důležitá byla činnost děčínské organizace Deutschtschechische Freiheitsbewegung (Německo–české hnutí za svobodu), ve které spolupracovaly tři skupiny: sociální demokraté, komunisté a nekomunisticky orientovaní Češi. Díky tomu se jí podařilo vytvořit buňky v řadě průmyslových závodů na Děčínsku a Českolipsku a provádět různé druhy odbojové činnosti včetně budování skladiště zbraní. Později navázala spolupráci s francouzskými a sovětskými zajatci, která v závěru války vyústila v aktivní partyzánský boj.

Ve východní části župy "Sudety" působila komunistická odbojová skupina v Odrách. Od příchodu prvních zajatců je materiálně podporovala. Na jaře 1944 skupina připravila útěk čtyř sovětských zajatců, kteří byli ale brzy chyceni a skupinu prozradili. Její členy pak gestapo pozatýkalo. Kromě sociálnědemokratických a komunistických skupin protinacistického odporu se mezi německými antifašisty v okupovaném pohraničí vyskytovaly i skupiny a jednotlivci z řad věřících – duchovních i laiků, především římských katolíků. Protinacisticky vystupoval litoměřický biskup Anton Alois Weber. Další kněží se stavěli proti pronásledování Židů, pořádali bohoslužby pro zajatce a zavlečené dělníky, odmítali se zdravit nacistickým pozdravem a podobně.

Přes obětavou odbojovou činnost výše zmíněných skupin i jednotlivců byly aktivní projevy odporu proti nacismu v Sudetské župě spíše ojedinělým jevem. Na této skutečnosti nic nezměnilo ani několik pokusů aktivizovat odbojové hnutí prostřednictvím sudetoněmeckého exilu. Od května 1944 bylo z rozhodnutí exilového vedení DSAP ve Velké Británii provedeno v rámci takzvané "Akce Sudetenland" několik desantů. Žádnému z výsadků, ať už byli jeho členové vysazeni přímo nad Sudetskou župou nebo sem měli proniknout po vysazení v Rakousku či Dánsku, se ale nepodařilo zadané úkoly splnit. Parašutisté byli po seskoku zajati nebo při něm zahynuli.